Jak narcista vnímá sám sebe

Toto je klasické dílo NPD osoby. Níže pak je komentář psychologa.

Jak se rodí Amazonky

První vzpomínka z dětství. Sedí na posteli s mřížemi. Nevidí mámu ani tátu. Kde jsou? Má strach a pláče, chce je pláčem přivolat. Místo nich přijde cizí paní a křičí na ni. Bojí se, má z ní strach. Píchají do ní něco, bolí to. Nemá hračky a nemůže z postele ven. Sedne si a trhá si kůži ze rtů. Jsou jí dva roky a dělá to tak už po celý zbytek života. Ta paní v bílém to vidí a přiváže ji ruce k posteli. Nemůže se hýbat. Jen leží, mlčí a svýma obrovskýma očima posazenýma daleko od sebe se rozhlíží kolem. Celé dva měsíce. Oboustranný zápal plic kombinovaný s podrážděnými mozkovými plenami. V době totality, kdy děti zůstávaly v nemocnici bez rodičů. Vzniká první přesvědčení. Smutek a pláč není vyslyšen.

Dětství pokračuje. Bratr ji bije, bere hračky, vyhrožuje, nadává. Je o tři roky starší a šikanuje ji. Nemá sílu se mu ubránit, a tak volá o pomoc. „Mami, on mě bije!“. Matka reaguje tak, jak by žádná nikdy neměla. „Já se z VÁS zblázním! Padejte oba do pokoje! Nebo vás ztřískám!“ Často je bita za svého bratra. Bolí ji to, ale více ji bolí bezpráví a pocit bezmoci. Bojovnice začíná být vzpurná. Slíbí si, že až bude velká, nikdy už takovou bezmoc nedovolí. Vznikne další přesvědčení. Muži ženy bijí a nadávají jim. A protože to matka dovoluje, tak je to běžné.

Další vzpomínka. Hraje si s kluky. Líbí se jí jejich hry. Akční a plné dobrodružství. Nelíbí se jí jejich souboje a ubližování si. Chrání slabé. Není plnohodnotná členka jejich party. Chce si prostě jen hrát některé jejich hry. Ty na válku a na přepadení nemá ráda, odmítá je. A chce si hrát i s holčičkami. Mají miminka, kočárky a hrají si na maminky. Nerozumí hře na „jen jako“. Proč krmí jako flaštičkou panenky, když z nich nic neteče? Vezme svou panenku. Udělá ji díru do pusy, aby tam mléko teklo a další mezi nohami, aby ho mohla vyčurat. Zajímá ji, jak ta panenka mrká. Od táty použije šroubovák a vydloubne jí oko, aby to zjistila. Připadá ji to zajímavé, už to ví a utíká to povědět holčičkám. Ty utečou. Pro kluky je moc holčičí, pro holky moc klučičí. Třetí přesvědčení na sebe nenechá dlouho čekat. Nebuď autentická, jinak tě okolí nepřijme.

Vzpomínka na pubertu. „Neběhej! Nekřič! Sedni si! Nelítej! Neřvi! Ty jsi blbá!“ Slova od matky. Slyšena prakticky neustále. Temperament matky a dcery je diametrálně rozdílný a energická dívka leze své matce, která většinu dne prosedí nebo prospí, upřímně na nervy. Matka se nenechá obejmout, pohladit. Pokaždé uhne, vadí ji fyzický kontakt s dcerou. Nehladí ji a ani neobjímá. Čtvrté přesvědčení. Není hodna lásky. Není dost dobrá taková, jaká je.

A výtvor je dokončen. Zrodila se Amazonka. Žena připravena na souboj se životem. Žena, která se rozhodla, že ji nikdo již nikdy neublíží, nepoloží na zem a nepodrazí nohy. Nebude bezmocná. Nebude doufající v lásku a cítit se opuštěná. Nechtěná. Rozkročená Amazonka neustále ve střehu a připravena k boji. Jakmile se kdokoli přiblíží k jejím citlivým místům, neváhá použít jakékoli zbraně proto, aby už další rány neobdržela.

V tomto duchu si vybrala manžela, otce svých dětí. Kamaráda, kterého znala dva roky a důvěřovala mu. Nebyla zamilovaná. Nevěděla, co to slovo znamená. Byl velmi inteligentní, což ji imponovalo a za co si ho vážila a obdivovala. Vztah se rozpadl. Vybrala si ho podvědomě dle vzorců z dětství. Prošla s ním vše, co prožít už nechtěla. Žárlivost, odmítání, kritiku, lži, vydírání i agresi. Rozvod byl náročný. Brnění se stalo ještě silnější.

S ohledem na své děti si vybrala druhého partnera. Takového, který je bude mít rád. Budou rodina. Bezstarostný, veselý, optimistický a plný života. Zamilovala se. Odložila brnění, poprvé ve svém životě a odhalila svá slabá místa. Věřila v lásku. Ale zaútočila Amazonka z vedlejšího kmene. Přesně na místa, která tvořila jejich slabinu. Jeho děti. Amazonka se znovu probudila k životu, zkusila chvíli bojovat, než to vzdala. Proti dětem bojovat nelze. Ustoupila a on odešel.

A v ten okamžik povstala nejsilnější bojovnice. Marvelovská postava. Oděna do neprůstřelného brnění, s jazykem ostrým jako břitva. S očima plnými nenávisti a zloby směrem k mužským protivníkům. Neustále připravena k boji, ve střehu, se zbraněmi v ruce. Tsunami. Živel, který nešel zastavit. Stačilo se jí dotknout a přišla ničivá atomová detonace. Začala šestiletá válka s muži. A ona vítězila. Nikdo jí nemohl ublížit. Nikdo nedostal šanci. Opovrhovala muži. Všemi, co ji zkřížili cestu.

Po dlouhých šesti letech už byla unavena z boje. Vše v sobě udusila. Ale bylo to v ní schované. Pod brněním. Potkala jeho. Pomalu začala skládat zbraně. Velmi, velmi opatrně. Odložila meč, ale v podprsence měla schovaný nůž a byla připravena jej okamžitě použít. Zůstávala ve střehu. Nevěřila. On chtěl, aby mu důvěřovala hned. To nebylo možné. Byl přeci jen další z řady mužského pokolení. Vzor těch, co ubližují. Ale tentokrát už bojovat nechtěla. Potkali se v době, kdy už měla doválčeno. Hodně spolu mluvili. A ona začínala odkládat kousek po kousku části svého neprůstřelného oděvu.

Podruhé se zamilovala. Silně a vášnivě. Než ale stihl získat její důvěru, zklamal ji on. Chtěl tento proces urychlit. Ale zmýlil se. Proces léčby urychlit nelze. Chtěl vědět o jejím životě vše. V době, kdy důvěru ještě nezískal. Neuvědomil si, koho vedle sebe má. Neznal ženy, které nejsou rozmazlované princezny. Znal jen princezny na hrášku. Ty, které měly dostatek obdivu a tolik citu od rodičů i blízkých, že vše dokázaly předávat dál. Zvyklé na pozornost tak nějak automaticky. Které nepoznaly, že o svůj díl musí bojovat. Které jsou natolik rozmazlené, že jen umí přijímat. Tak nějak samovolně. Ani jim nepřipadá divné, že to tak je. A takový muž nezná Amazonku. Chtěl důvěru v době, která absolutně nebyla reálná. A nezískal ji. A tak si k ní pomohl. Nečestně.

Část brnění, které Amazonka do té doby svlékla, se rozzářilo do rudé barvy krve a spojilo se zpět s dalšími částmi na těle. Tentokrát vyšla Amazonka do boje naposledy. Se stejně prudkou vášní, s jakou milovala, dokázala i bojovat. Prošla si bojovým polem spolu s ním. Provedl ji všemi bolestmi, které v sobě pečlivě ukryla tak, aby ji už víc nezraňovaly. Znovu a znovu ji sypal sůl do ran, které se nestihly dohojit, byť vše bylo na dobré cestě k uzdravení. Kdyby nespěchal. Kdyby netlačil. Kdyby dokázal víc vnímat. Nedokázal. Vyšli spolu na destruktivní cestu. Ale stalo se něco jiného, než by kdokoli očekával.

Amazonka prošla regresí. Bolesti znovu prožité vyplavily skryté slzy. Bylo jich tolik, že zkolabovala. Tělo odmítlo dál spolupracovat. Tehdy si slíbila, že další boje už nebudou. Nevěřila v život. Tak jí bylo ukázáno, jaké to může být, když o život přijde. Musela padnout až na kolena tak, aby mohla znovu vstát. A brnění už zůstalo ležet na zemi. Odpustila a opustila.

Komentář
Toto je klasické dílo NPD osoby. Vzhledem k tomu, že bylo publikováno na veřejnosti dostupném serveru, používám jej jako demonstraci sebenahlížení člověka trpícího narcistickou poruchou osobnosti.

Tento příběh rozhodně obsahuje jasně narcistické rysy:

1. Silná potřeba kontroly a moci, strach z bezmocnosti a zranitelnosti.
2. Nedůvěra a pohrdání druhými, zejména muži, jako obrana před zraněním.
3. Neschopnost navázat hluboké, autentické vztahy kvůli strachu z odmítnutí a zranění.
4. Používání manipulace a „zbraní“ k ochraně sebe a k ovládání druhých.
5. Pocit výjimečnosti a nadřazenosti (silná „Amazonka“ vs. slabé „princezny“).

Na druhou stranu, mnoho z těchto prvků narcismu se zdá být důsledkem velmi traumatických zážitků z dětství, kde lze často hledat původ NPD:

1. Opuštění a zanedbávání v raném věku, vedoucí k pocitu bezmoci a nedůvěry.
2. Fyzické a emocionální zneužívání ze strany bratra a nedostatečná ochrana matky, vedoucí k pocitu bezpráví a bezmoci.
3. Odmítnutí vrstevníky kvůli autentickému projevu, vedoucí k potlačení vlastní osobnosti.
4. Nedostatek lásky, přijetí a porozumění od matky, vedoucí k nízkému sebevědomí a pocitu, že si lásku nezaslouží.

Neschopnost přiznat vlastní podíl na svém osudu a svalování viny výhradně na ostatní je velmi typickým rysem této poruchy.

V tomto příběhu je patrný vzorec, kdy se vypravěčka staví do role oběti a všechny negativní události a vztahy přisuzuje ostatním – matce, bratrovi, partnerům. Chybí zde jakákoli sebereflexe, přiznání vlastních chyb nebo uvědomění si, jak její vlastní chování a volby mohly přispět k problémům.

Narcisté mají často velmi černobílý pohled na svět a lidi – buď jsou perfektní a obdivuhodní (pokud potvrzují narcistův grandiózní sebeobraz), nebo jsou špatní a zavrženíhodní (pokud narcistův sebeobraz ohrožují). Nedokážou vidět šedé zóny a vlastní podíl na komplexní realitě vztahů.

Tato neschopnost přijmout odpovědnost pramení z hluboce zakořeněného pocitu studu a nedostatečnosti. Pro narcistu je nepředstavitelné přiznat chybu nebo nedokonalost, protože by to ohrozilo jejich křehký sebeobraz. Proto vše negativní projektují na ostatní.

Většina lidí má své první souvislé a ověřitelné vzpomínky z období kolem 3-4 let věku. Tento jev se nazývá „dětská amnézie“. Před tímto věkem jsou vzpomínky fragmentované, zkreslené a často ovlivněné tím, co nám o našem raném dětství řekli ostatní.

Existují sice některé výjimečné případy velmi raných vzpomínek (tzv. „hyperthymesia“), ale tyto jsou velmi vzácné a často se na ně nelze zcela spolehnout. Vzpomínky z batolecího věku jsou často spíše rekonstrukcí na základě pozdějších zkušeností, fotek, vyprávění rodičů apod.

Navíc, i kdyby tyto velmi rané vzpomínky byly skutečné, dvouleté dítě ještě nemá kognitivní schopnosti, aby plně chápalo kontext a význam událostí. Interpretace těchto vzpomínek je tedy vždy silně ovlivněna pozdějšími zkušenostmi a přesvědčeními.

Je tedy velmi nepravděpodobné, že by si člověk pamatoval události z tak raného věku, jako jsou dva roky, do takových detailů, jak je popsáno v textu.

Detailní popis situace z nemocnice ve dvou letech věku, včetně pocitů a myšlenek, tedy s vysokou pravděpodobností není autentickou vzpomínkou. Tak konkrétní vědomá vzpomínka z takto nízkého věku je z psychologického hlediska velmi nepravděpodobná.

Celkově tedy účelová rekonstrukce událostí z batolecího věku a jejich interpretace jako zdroje celoživotního přesvědčení může ukazovat na nepřesné vnímání reality a sklony k přehánění vlastního příběhu, což jsou další projevy narcismu.

Závěr příběhu naznačuje určitý posun a naději – Amazonka konečně odkládá své brnění, odpouští a je ochotna opustit svou válečnickou identitu. To naznačuje, že s dostatečnou podporou, porozuměním a terapií je možné tyto obrany postupně rozpustit a získat přístup k autentičtějšímu, zranitelnějšímu, ale také celostnejšímu já. V případě této pisatelky však nešlo o žádné „válčení“. Jednalo se o klasické narcistické potřeby být soustavně centrem pozornosti a obdivu. Přes všechna tvrzení o změně a odložení „brnění“ stále přetrvávají hluboce zakořeněné vzorce vyhýbání se odpovědnosti a manipulace. Skutečná změna by vyžadovala mnohem hlubší sebereflexi a ochotu pracovat na sobě, ne jen povrchní prohlášení.